SEDLÁK JANDIŠKA

Kostelecký hrad dívá se vystřeleným okem své obvodní zdi teskně do kraje. Barevné zářijové dni tam kolem chodí, bez hluku, neslyšitelně, jeden za druhým odcházejí po kamenité cestě pod Hradečnicí. Kraj, který ve dne láká a v noci děsí. Láká samotou a mrtvým klidem podzimního dne a děsí zlými večery, kdy Sázava hučí ode dna a vichřice zpívá v lesích na Čížově.

V pověstech se může přihodit leccos, co se nestává v skutečném životě...

Sedláka Jandišku lákala noc...

Mladý sedlák Jandiška ze Zbořeného Kostelce byl samotář. Vyrůstal na rodném statku od malička sám, s matkou, kterou starosti o hospodářství odváděly od péče o dítě a předčasně shrbily až k zemi. Když byla chlapci dvě léta, ztratil otce. Snad to byla osiřelost z časného mládí, snad to byl stín rodinného neštěstí, který ležel už potom vždycky na statku, zkrátka mladý Jandiška byl vždy zádumčivý. Ve vsi jej lidé ani mnoho neznali. Jandiška chodil jen do polí a toulával se v lesích kolem hradu, kde byl sám, bez lidí. Když jednou zase prolézal zdmi v kosteleckém hradě, zaslechl neobvyklý šum. Přiblížil se opatrně k místu, odkud hluk vycházel a co vidí? Na travnatém hradním nádvoří tančily tři lesní žínky. V Jandiškovi se až zatajil dech. Přitiskl se ještě více ve svém úkrytě. Zdola ze vsi zalehlo do hradu poslední cinknutí večerního zvonění. Víly zmizely.
Jandiška neprozradil doma, co viděl na hradě. Druhý den před večeren šel do hradu zase. Ale nešel už s prázdnem. Vzal si doma svěcenou křídu a do hlavy podivný plán. Chytí si jednu vílu, tu nejkrásnější, na niž myslil, kudy chodil, a vezme si ji za ženu. Co si umínil, provedl. Na nádvoří hradu, kde viděl víly tančit, udělal veliký kruh a potom se rychle schoval. Nečekal dlouho. Ve vsi zacinkalo. Večerní rej tajemných tanečnic se začínal. Ale stala se zvláštní věc. Když zmlkl zvonek dole ve vsi, ztratily se jako pára jen dvě víly. Třetí, ta nejhezčí, ta, která stála v rozhodné chvíli v křídovém kruhu, se s nimi už nevrátila zpět do tajemné lesní říše. Stala se Jandiškovou ženou. "Zůstanu s tebou, ale proklít mě nikdy nesmíš," řekla tenkrát Jandiškovi, než vešla do jeho statku. Mladý sedlák byl jako vyměněný. Nebyl už zádumčivý samotář, nevyhledával lesní kouty, kde se neozve ani ptáče, rád se vracíval domů, k rodině, k ženě a k matce a po roce i k malému chlapečkovi, kterého opatrovala babička Jandišková jako oko v hlavě.

Až jednou...

Neštěstí nechodí po horách. Do šťastného manželství Jandiškových se vkradlo zcela neočekávaně, najednou, zčista jasna, jako když hrom třískne.
Bylo to o žních. Jandiška odejel do města na trh. A tehdy, když nebyl doma, ještě před polednem, přihnala se černá mračna. Mladá Jandišková dala svézt z polí málo suché obilí. Z mraků však ani nekráplo a Jandiška, když se vracel z města a viděl, že jeho pole jsou holá, zaklel. Na ženu zaklel. Poprvé a naposled.

Doma už ji nenašel. Výměnkářka Jandišková lomila rukama a v kolébce plakalo dítě. V noci se přihnala bouře s krupobitím, které zničilo všecku úrodu. Všude měli bídu, jen Jandiška měl plnou stodolu.

Od té doby se stal Jandiška opět samotářem. Toulával-li se dříve ve dne, toulával se teď i v noci. V nocích vycházel, aby v hradě hledal, volal... Tam, kde našel hodnou ženu, již zabil jediným zlým slovem, našel později i smrt. Divoká noc listopadová odvedla navždy nešťastného sedláka od staré matky a od chorého synka...

Eduard Vaněček

 

MILENCI

Réva na kostelecké vinici se už pátý rok zazelenala a napovídala dobrou úrodu. Když za krále Karla vinici zakládali, byla to sláva nevídaná a přivedla do kraje i neznámého mladíka původem z cizí země. Odkud, to nikdo nevěděl, a on o sobě nic nevyprávěl. Po slavnostech tehdy zůstal, ale na pobudu nevypadal. Kamizolu měl z jemného hedvábí, oči jako jiskry, tváře osmahlé... Na hradě tenkrát nabídl své služby, protože v révě se prý vyzná a v lecčems by mohl prospět. A mluvil pravdu. Brzy si navykli na něho i na jeho trochu neobyčejné jméno: Dio. Učil je révu ošetřovat a uměl odhadnout, jak dlouho má mošt kvasit a kdy je nutné víno stáčet. Snad prý byl Španěl a tak ho také brali pro jeho slabost k ženám. Však i on se jim líbil! Ale nikdy si nenechal srdce na zámek zavřít: jako by jeho opravdovou láskou bylo právě to víno. Ne proto že je uměl pít, ale naopak: včas od něho odejít. Od rozpitých džbánů vstával a třeba v noci do vinice běžel, aby se jen rašícími lístky kochal a pak hned do hradu, ke sklepům, kam měl vždycky přístup volný. Pán mu dal důvěru a listinu zaručující zvláštní postavení mezi ostatními. Své práci rozuměl a znal, jak ve světě vinaři čistí víno vejci, nejčastěji holubími, a sádru a křídu také používají, vyprávěl... A při zrání zas pryskyřice a mramoru, i vzácné kameny a drcené perly... Možná, že by si i kostelečtí dali říci a něco takového spolu s ním vyzkoušeli, nebýt té osudné noci!

Když svatojánský oheň dohořel a vzplálo bujné veselí, mezi chasou se objevila krásná dívka. Dio byl ztracen. A brzy i nejnešťastnější ze všech mládenců, kteří kdy žili... alespoň tak to tvrdil. Tu dívku totiž k ohni přivedl synovec hradního pána a prý za nevěstu si ji chystá. Hlídal ji jako ostříž, zvlášť když si všiml, že Dio jako stín za nimi chodí a ona po něm očima loupá. Ne, nic víc nebylo, a nikdo už se nedozví, jak ti dva se vůbec mohli domluvit... ale stalo se.

Večer před svatbou dívka ze svého lože zmizela, i když ji přísná babice hlídala. Nebylo těžké uhodnout, kam běžela - i dívka se od lidí dozvěděla o nočních Diových toulkách po vinici. Tam zamířila. Pánovi biřici a budoucí ženich je teprve k ránu našli, dva mladé zoufalce, kterým byla dopřána jediná noc lásky.

Po první ráně Dio mezi keře révy padl, druhá ukončila jeho život. Dívka krásná jako víla v náruč svého nastávajícího klesla; její bílý šál jeden z keřů zachytil. O šál se nikdo nestaral, když odnášeli bezduché dívčí tělo...

Ta svatba se konala, ale nevěsta v kraji už zůstat nechtěla. Prý dlouhého života neměla, ani dítě na svět přivést nestačila. Zemřelo v jejím těle.

Keř, který závoj zachytil, uschl. A na tom místě zasazený žádný jiný už nikdy hrozny nedal.

Ludmila Koubová

 

PRINCEZNA NA KOSTELCI

Na jaře 1467, před posledním obléháním hradu, byla prý na Kostelci vězněna dcera posledního byzantského císaře Alena Paleologovna. Měl ji zajmout Zdeněk ze Šternberka, vůdce katolické opozice proti králi a protože si měla vzít syna Jiřího z Poděbrad, Viktorina, držet ji jako rukojmí proti poděbradské straně. Obležení hradu skutečně řídil Viktorin a po dobytí ji prý osvobodil a oženil se s ní.

Dokonce i v díle M. Berky se objevuje zmínka o části budovy, kde prý byla, podle lidových pověstí, zazděná cizí krásná žena. Možná ale pověst vznikla na základě Šubrtova románu "Král Jiří z Poděbrad", který popisuje právě kostelecký hrad a poměry na něm v oné době a mezi jiným také několik příběhů princezny Aleny. Zda tedy jde pouze o románovou fikci, nebo má pověst reálné jádro, se zatím nepodařilo zjistit...

 

POKLAD?

Kulatý otvor v podkopané zdi hradního paláce je považován za místo, kde se prý před lety nalezla máselnice plná peněz, jak o tom píše již J. Šobíšek v Rychtě Peceradské. Podle jiné verze však "sloužil k tomu, že tam bylo zazděno živé dítě, jak při stavbách hradů i kostelů bylo tehdy v obyčeji. Kde bylo zazděno dítě, pokládal se hrad za nedobytný."